Tento web analyzuje návštěvnost pomocí souborů cookie.
Používáním stránek s tímto souhlasíte. Rozumím

Poselství generálního opata ke slavnosti uvedení páně do chrámu

900 let řádu z Prémontré

Spolu – s Bohem – mezi lidmi

Den zasvěceného života 2021

Slavení našeho řádového jubilea nás vyzývá věnovat zvláštní pozornost Slavnosti Uvedení Páně do chrámu, tedy dni, který je od roku 1997 označován jako den zasvěceného života. Svatý Jan Pavel II. ustanovil toto každoroční slavení, aby mohl celé církvi ocenit svědectví těch, kteří si vybrali důsledněji následovat Krista skrze praxi evangelijních rad. Zároveň se den zasvěceného života snaží nabídnout těm, kdo tímto zasvěceným životem žijí, vhodnou příležitost k obnově jejich odevzdání se a k oživení pocitů, které je inspirovali k jejich zasvěcení Pánu.

Svatý Norbert by z celého srdce souhlasil s popisem zasvěceného života plynoucí z touhy důvěrnějšího následování Krista. Autoři jeho životopisů (vitae) při mnoha příležitostech podtrhují jak jeho způsob života měl kořeny v evangeliu. V popisu jeho způsobu života jako potulného kazatele čteme: „Podle příkazu z evangelia si Norbert s sebou nebral ani mošnu, ani sandály, ani dvoje šaty,…“ Při vysvětlování jeho záměru kanovníkům v Laonu řekl: „Pokud to krátce shrnu, vybral jsem si jednoduchý a správě pochopený evangelijní a apoštolský způsob života.“ Radikální a doslovné dodržování evangelia jako pravidel prostupuje celou biografii našeho svatého otce Norberta. Zároveň však vidíme, jak inteligentně reagoval na potřeby a okolnosti své doby.

Uvedení Páně do chrámu je jistě výstižným obrazem, který evokuje život, který je zcela odevzdán Bohu. Je tedy obrazem podstaty náboženského života. Abychom ale mohli žít život důvěrnějšího následování Krista, musíme převést evangelium do našeho vnitřního života a do našeho každodenního chování. Nemůžeme jednoduše kopírovat. Máme pozorně naslouchat Kristovu Duchu ve znameních naší doby, v potřebách lidí a ve středu našeho bytí. Pokud skutečně nasloucháme „spolu – Bohu – mezi lidmi“, budeme muset hledat cesty, jak jednat podle této původní inspirace. Každý aspekt náboženského života musí mít kořeny v kontemplativním přístupu k naslouchání. Není náhodou, že evangelium této slavnosti ve druhé kapitole evangelia podle Lukáše zmiňuje hned ve třech verších (25-27) tolikrát Ducha Svatého, když mluví o Simeonovi: „Byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu…“ (Lk 2, 25-27).

Přítomnost Ducha Svatého v Simeonově životě je rozhodující při jeho setkání s Kristem. Vedený Duchem Svatým, je Simeon proměněn tímto setkáním a stává se prorokem, který zpívá chválu světla spásy pro všechny. Podobně i my musíme být otevřeni Duchu, abychom našli cestu, jak žít podle evangelijních rad, inspirovaných pravým Duchem evangelia. Duch, který je dárcem života, je ten, kdo také dává život a plný význam našemu premonstrátskému charismatu v každé komunitě našeho řádu, v životě každé sestry nebo bratra, který žije povolání v našem řádu.

Ačkoli jsou právní povinnosti plynoucí z povolání k životu podle evangelijních rad stejné pro všechny zasvěcené, praxe je podbarvena vlastním charismatem každého řádu nebo kongregace. V našich konstitucích je život našeho povolání popsán pod články 11-25. Po přečtení těchto článků mě napadlo, jak výrazy popisující povolání k životu podle evangelijních rad jako „nabídku Bohu“ jsou často spojovány s „a bratřími“ nebo „a komunitě“. Naše povolání je skutečným vyjádřením církevního společenství a tedy i „apoštolského života“ (vita apostolica) v její plnosti. Apoštolský život, jak nám jej předkládají sv. Augustin a sv. Norbert, je v našich konstitucích navržen tak, že zahrnuje bratrský způsob života, kde se bratři a sestry cítí jako doma, jsou milováni, oceňováni a opečováváni. Tento způsob života je pravým znamením v církvi a ve světě naší doby, kde je polarizace a dělení umocněna moderními komunikačními prostředky. Podle našich konstitucí je náš způsob života výslovně zakořeněn v evangeliu a v apoštolské církvi, a tak vyjadřuje aspekt toho, čím má církev být: „Naše kanonie jsou uspořádány tak, aby praxí společného života a apoštolského poslání zpřítomňovaly společenství církve v sobě samých, ale také navenek: v Božím lidu a mezi lidmi rozptýlenými po celém světě.“ (Konst. čl. 12)

„Apoštolský“, jak vyplývá z našich konstitucí, také znamená „být poslaný“. Máme úkol. Napadlo mě, jak moc je tento aspekt včleněn do našich slibů, kterými se odevzdáváme Bohu, sestrám a bratřím, s kterými utváříme naši kanonii a Božímu lidu: „Sliby vyjadřují naše sebe odevzdání. Z téže pohnutky se obětujeme Bohu a současně se odevzdáváme komunitě, která je zde pro službu Božímu lidu a spolubratřím.“ (Konst. čl. 14). Je to jako bychom se zavázali k pokračování v misi samotného Ježíše Krista, který byl poslán na svět, a tedy k lidem, protože jeho Otec „tolik miloval svět“. „Když se prostřednictvím slibů zavazujeme k zachovávání tří evangelijních rad, máme povolání a povinnost dát se nerozděleným srdcem do služby Bohu a bratřím.“ (Konst. čl. 16). Stejná myšlenka je zdůrazněna v kontextu se slibem zasvěceného celibátu, tedy spojením cudnosti a to že je člověk opravdu člověkem, spíše než zdůrazněním aspektu abstinence: Je třeba, aby náš celibát dostal prostřednictvím bratrské lásky a přátelství ve společném životě jakož i péčí o bližní takovou lidskou podobu, která je znamením Boží lásky k člověku a napomáhá našemu lidskému štěstí.“ (Konst. čl. 19)

Náš společný život, společně s Bohem, mezi lidmi, je výrazem úžasného poslání, ve kterém jsme voláni k tomu, abychom byli plně člověkem a nabídli Bohu své vlastní bytí, aby to On mohl převzít tak, aby promluvil slovem a naším způsobem života ke světu. Povolání následovat Ježíše, když je obětován svému Otci v chrámu, kterého přinesla Maria s Josefem a Simeon a Anna jej přijali jako zástupce Božího lidu.

Pozorně poslouchejme Ducha, aby se to stalo v našem každodenním životě.

 

Nebeský Otče,

uděl nám milost jubilea,

milost obnovy a obrácení.

Dej nám plnost svého Svatého Ducha,

tak, abychom mohli rozeznat cesty

ve kterých můžeme žít podle evangelia,

následovat učení apoštolů,

a růst v charismatu, které jsi svěřil našim svatým otcům Augustinovi a Norbertovi.

 

+ Jos Wouters, generální opat řádu