Tento web analyzuje návštěvnost pomocí souborů cookie.
Používáním stránek s tímto souhlasíte. Rozumím

Poselství generálního opata ke slavnosti sv. Augustina

Přečtěte si slova našeho generálního opata k Slavnosti sv. Augustina, světce, od kterého jsme přijali řeholi pro život v našich komunitách.

Současný generální opat Jos Wouters, původem z belgického kláštera v Averbode, posílá své poselství k řádovému svátku sv. Augustina, od kterého náš zakladatel sv. Norbert přijal řeholi, tedy pravidla pro život v našich komunitách. Premonstráti nejsou jediní, kteří se řídí Augustinovou řeholí a považují tohoto světce za svého otce.


Drazí bratři a sestry,

ve svém kázání na Žalm 131 (132), (v němž komentuje druhý verš: „Jak přísahal Hospodinu, sliboval Mocnému Jakubovu“), Augustin cituje z knihy proroka Izajáše 26,13 podle překladu Bible Vetus latina a říká: „Co víc můžeme Bohu slíbit než to, že chceme být jeho chrám? Nemůžeme nabídnout nic, co by ho potěšilo víc, než když s Izajášem řekneme: zmocni se nás.“


V Augustinově myšlení je, stejně jako v učení svatého Pavla, Božím příbytkem na zemi církev (1 Kor 3,16). V tomto kontextu církev znamená lidi. Vystavět Bohu chrám, nabídnout mu místo k přebývání, znamená budovat společenství a sám mít o ně zájem. Tato metafora poukazuje na kulturu vztahů, která se musí vytvářet takovým způsobem, aby se vztahy staly stavebním materiálem pro církev.


Uplatnění této myšlenky v našich komunitách i v širším okruhu pastoračních, kulturních a sociálních aktivit, do nichž jsme zapojeni, je zřejmé. Naše premonstrátské charisma můžeme popsat jako prožívání tajemství církve způsobem, který jí umožňuje být ve spojení se svým nejhlubším posláním: být Božím příbytkem v tomto světě.  Budeme-li hovořit o prvotní církvi, svatý Augustin o ní říká: „Oni se dozajisté stali Božím chrámem. Ne pouze jako jednotlivci, oni se stali Božím chrámem společně. Jinými slovy: stali se posvátným místem pro Pána. A víte, že z těchto všech se pro Pána zformovalo jediné místo. Písmo říká: ‚Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši‘ (Sk 4,32). Ti – a není jich málo – kteří se nechtějí stát posvátným místem pro Pána, dychtivě usilují o soukromé vlastnictví, jsou k němu připoutáni, užívají si svou moc a jejich touha je zaměřena na osobní zájmy.


Nemůžeme nepomyslet na úvodní řádky našich konstitucí: „A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo. Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost“ (Sk 4,31-33).


Dotýká se mě, jak svatý Augustin promýšlí aspekt společenství společně s myšlenkou, že každý člověk je příbytkem pro Boha. Nepoužívá přitom protikladné „ale“, a tak oslabuje případnou debatu o nadřazenosti kontemplativního života nad sociální a pastorační aktivitou. „A jelikož ty sám budeš místem, v němž přebývá Pán, budeš také jedno s těmi, v nichž Pán nalezne své místo.“ Osobní niterné setkání s Bohem lidi sjednocuje. Kvůli této jednotě v srdci každého věřícího roste a prohlubuje se vědomí Boží přítomnosti: „Vždyť všichni věřící vytvářejí jediné místo pro Pána. Pán totiž nachází místo v srdci díky shodě všech těch, které spojuje láska.“


To je rozhodně krásná a hluboká myšlenka. Jelikož věřící jednomyslně otvírají svá srdce Pánu a svou jednotou tomuto světu odhalují Jeho lásku, utvářejí místo Božího přebývání mezi lidmi a vyzařují Boží lásku ve světě. Takto církev odráží Boha jako živoucí skutečnost.


Náš život je nevyhnutelně poznamenán nedokonalostmi různého druhu. Mezi tím, jak se církev jeví, a tím, co o ní učil Augustin, existuje vážný rozpor. Ve světle jeho řehole se život řeholních komunit zdá být vzdálen onomu „jedno srdce a jedna duše“, které je jeho základem. Uvědomování si tohoto rozporu a neustálá konfrontace s ním může vést k tvrdosti a cynismu. Může to z našich srdcí vysát radost. Z toho důvodu považuji za velmi vhodnou radu svatého Pavla, jak je vyjádřena v druhém čtení ze slavnosti svatého Augustina: „Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce“ (Ef 4,2).


Apoštol v tomto napomenutí neospravedlňuje šokující a zraňující nedokonalost společenství tvořících církev a jejích členů, ale připomíná nám, že v tomto světě je láska k druhým možná pouze z postoje radikální shovívavosti a trpělivosti. Tato myšlenka se objevuje často i v Augustinových kázáních. Opakovaně tvrdí, že církev může existovat jenom proto, že v ní ti dobří snášejí ty slabé a špatné. A je natolik realistický, aby dodal, že nikdo není tak dobrý, aby nikdy nepotřeboval shovívavost druhých.

Společenství se může stát naším skutečným domovem pouze tehdy, uvědomujeme-li si s pokorou, že do něj patříme jen proto, že nás ostatní snášejí.


Sám Augustin ve svém kázání na Žalm 131 (132) říká vedoucím a učitelům v církvi: „Chcete být místem, v němž přebývá Pán? Pak buďte pokorní, klidní a žasněte nad Božím slovem. Tak se stanete tím, kým se chcete stát: místem, v němž přebývá Pán… Vy sami se musíte stát místem pro Pána. Pouze ti, kteří dělají to, co vyžadují od druhých, a jsou jim doopravdy příkladem, se spolu s těmi, které vyučují, stávají místem, v němž přebývá Pán.“


Všem vám přeji požehnaný svátek svatého Augustina,


+Jos Wouters, generální opat.